Na Weissee vede cesta daleká, leč stojí za to. V Uttendorfu odbočíte z hlavní silnice 168 po dobře značené odbočce a šupajdíte si to přes Fellern (pár baráčků a hodně krav :-) až do Enzingerbodenu. Silnice ztrácí za Fellernem malinko na kvalitě, začíná se mírně vlnit a serpentýnovatět a posledních pár kilometrů je opravdu odvážných a nádherných. V létě minimální provoz, v porovnání s Grossglocknerstrasse je tu vlastně autoprázdno.

Pěkné výhledy cestou, spousta kvítí, stromoví, luk a samozřejmě několik vodních elektráren. Myslím, že dvě. Horní větší v Enzingerbodenu s obsluhou a naučnou expozicí o zdejším údolí a jeho elektrárenské technice. Dolní běží automaticky, vodu dostává samospádem tuším čtyřproudovým potrubím - viz fotočka. Prostě ani kapka nazmar.

V Enzingerbodenu na velkém parkovišti, kousek nad docela romantickým jezírkem Stausee, cesta končí. Hnedlinko u parkingu, které je alespoň v mimosezónu zdarma, je na kraji lesa přilepený gasthaus Paletti. Za slušný peníz se zde můžete ubytovat (cca 25 Eu s polopenzí) a paní domácí umí česky, což je pro nás, němčinou nepoznamenané, nezanedbatelná výhoda.

Kousíček výš najdete dolní stanici kabinkové lanovky, směřující k mezistanici u Grunsee a dál na chatu Rudolfshutte. Cesta trvá docela dlouho, překonává rozdíl téměř 900 metrů výškových, za pěkného počasí poskytuje uspokojivé výhledy, a pro majitele "Salcburské karty" je samozřejmě zdarma. Prvních pár set metrů za Grunsee není vhodné pro človíčky náchylné k závrati a histerii, překonávaná skalní stěna je impozantní. Nám navíc výstup zpestřen zastavením lanovky, chvilkovou cukaturou a pojíždením zpět, mnoholičným houkáním a houpáním téměř oceánským. Moc fajn na zažívání a nervy :-)

V chatě je pěkná horolezecká cvičná stěna a venku samozřejmě nádherný výhled. Seběhnete pár (set) metrů k Weissee, opět kochačka a opalovačka na lavičkách a potom nepříliš strmým svahem vzhůru do sedla pod Medelzkopf, ve směru v mimosezónu nejezdící sedačkové lanovky. Možná jezdí v letní sezónu a určitě v zimní :-)

Na počasí jsme měli štěstí, obloha bez mráčku barvy kodakovsky syté modři a čerstvých 10 cm sněhu + 30 až 80 čísel starého. Sněžnic nemaje, vyrazili jsme tedy pěšky a příjemnou procházkou došlapkali až do sedla. Cestou jen jedna nepříjemnost, Palo se probořil nohou do zamrzlého plesa skrytého pod sněhem (Medelzlacke) až po kyčel a o led nepěkně sedřen až do krve. Dále již nepokračuje. V sedle, cca 2600 m.n.m. nádherné výhledy na masiv Grossglockneru.

Na samotný Medelzkopf již zbývá jen slabých 150 metrů výškových, dále však nejdeme, sněhu přibývá, teploty ubývá, mačky ani hůlky nemaje a terén značně strmý, skalnatý a sníh nestabilní. Snad příště. Pozvolna scházíme zpět do údolí, cestou předbíháme početnou skupinou z hůlkami a sněžnicemi, zřejmě začátečníci. Jinak zde nahoře docela pusto - to já rád.

U chaty ještě hodinku chytáme bronz a další kochačka. Sedíme na lavičkách u ohniště, s poházených železy, pár střepy a rozházeným popelem, první větší nepořádek v Alpách :-(

Resumé - moc pěkný výlet na sněhu i po trávě, ovšem jen v mimosezónu, kdy je koncentrace lidu minimální. Za pěkného počasí sejít kolem Tauernmoossee, případně ještě dál. Samotná cesta údolím jistě zajímavá i pro motorkáře a cyklisty.