Jste vážně dobří 2001

Nemůžu říct, že mě průběh letošního Přežití překvapil. To tedy ne! Prostě jsem byl úplně paf. Poslední dvě hodiny v cíly byly dokonale fantastické. Za naprosto úžasný pokládám závěrečný finiš tria Šmudla-RAF-Půlčik, blížící se výkonům z kategorie snů. Zaujal mě i výkon nového teamu Soviet-Hlídač, kteří, ač oslabeni, bojovali hrdinně až do konce. Své pověsti dostáli i ostřílené teamy Charlie-Jojo-Cipísek a Přemek-Sirka-Libor. Ač popovezeni autem, zaslouží si pozornost také převážně dámský team Sýkorka-Květa-Honza.

Ale hlavně, převážně a zejména je pro mne potěšující výkon nejmladších. Sýkorka a Sally (14), Vrabčák a Mýval (13), Vikomt (12). Kdybych za celých dvanáct let ve skautu dokázal vychovat jen tyhle čtyři kluky (promiň, Sýkorko), tak je to víc, než jsem kdy doufal. Neboť to, co ušli, strpěli a vytrpěli, to, co dokázali - dokázal by málokdo. A dobře vím, co říkám.

Můj teamový kolega Vrabčák dokázal neuvěřitelné věci a nebýt mých chyb, jako je ztracení tenisáku 10 metrů před bonusovou metou, neschopnost nalézt dostatek psychických sil tam, kde zbývala síla a čas, stál by na stupínku nejvyšším. Do prkýnka budového, mě to tak ....

Jasně, nejde jen o vítězství. Všichni, kdo přežili, jsou zase trošku jiní. Posunuli si slůvko “nemůžu” o kousek dál. Před dvěma lety si pochutnali na mravencích, loni slupli moučné červíky a vím - teď už nemůžou nikoho překvapit. Letos to byl tlusťoučký červ. Nic moc, ale příště už nebude představovat problém. Na moučňáky, mravenečky, žížaly a červy si všichni zvykli. Takže co vymyslet? Ještě něco většího, nebo chlupatějšího? Kam až dosuneme “nemůžu” příští rok ... ? Jestli vás to zajímá, tak přijďte na start.