Jak Půlčik zbožňoval Lunetic 2001

Tohle Přežití bylo zajímavé už od začátku. Místo toho, abychom byli naskládáni do auta, vyrazily jsme plni nadšení a zápalu hned z místa srazu. Myslím, že nás tam bylo devět skupin, z čehož sedm bylo tříčlenných a dvě dvoučlenné. Já jsem šel s Rafem a Jiřím. Na startu jsme vyfasovali jeden malý kulatý chleba a štanglu salámu. S tím jsme neměli zatím nic podnikat (ale v hlavě se nám začala promítat hostina, v kterou jsme pevně doufali). Pak už zbývalo jen vyrazit.

Když jsme otevřeli první úkol, myslel jsem, že to bude hračka. No, tak škaredě jsem se ještě nespletl. Nejdřív, abychom vůbec mohli plnit tento úkol, jsme museli sníst jednoho moučného červa. Já a Raf jsme to přestáli v pohodě, ale Jiří se při žvýkání toho červa nějak divně tvářil. Potom jsme si mohli zvolit způsob přejití dalšího kousku cesty (okolo 300 m a do kopce): buď po čtyřech nohách (varianta pro MÁKY), po třech (pro BORCE), nebo po dvou nohách (varianta pro SCHWANZENEGRY a milovníky skupiny Lunetic). My jsme si vybrali variantu pro BORCE. Začali jsme tedy skákat každý po jedné noze (i se svými věcmi) nahoru k cíly. Asi po dvou minutách nás došli Simba s Ondrou a s komisařem Kaštánkem. Ti nám s úsměvem na tváři sdělili, že start je asi o 50 m výš než jsme teď byli. Potěšeni touto novinou jsme tedy vyrazili až na start.

Tam jsme tedy začali skákat znova. Jiřík, nejspíš posílen moučným červem, se nám pomalounku vzdaloval, až se nám za jednou zatáčkou ztratil úplně. Já a Raf jsme skákali po deseti až dvaceti metrech, a pak jsme mohutně odpočívali zavěšeni na zábradlí nebo na stromě. Kolem zábradlí to ještě šlo, ale potom to byli pekelná muka. Jedinou možnost odpočinku poskytovalo větvový trnek kolem cesty, na které se mohl znavený BOREC zavěsit, a tak ulehčit své noze. V posledních metrech jsem myslel, že už vypustím duši. Nakonec jsem sebral posledních pár sil, které jsem si schovával v posmrkaném kapesníku, a mohutnými skoky jsem se ocitl v cíly. Šťastný a unavený jsem se sesunul k zemi a pak už jsem jen odpočíval.

Myslím že tenhleten úsek byl fyzicky nejtěžší, ale aspoň na něj nikdy nezapomenu. Doufám že se o zbytku naší cesty dovíte od mých kolegů.

Sesmolil: Půlčík