Vůdcovy zápisky 2001

Letošní Přežití vznikalo mnohem chaotičtěji než předešlé ročníky. Loni stanovený termín se průběžně asi pětkrát měnil, neboť kolidoval s termínem Jazají (které se nakonec myslím ani nekonaly), s termínem Orlíkových zkoušek na vysokou, s termínem Orlíkovy a Charlieho maturity (které se konaly), s posunutým termínem Jazají, s posunutým termínem zkoušek na vysokou…. Až nakonec kolidoval úplně se vším a bylo vlastně jedno, kdy Přežití bude, neboť nikdo nikdy nemůže, snad jenom na záchod, a v polovině května jsem měl na stole přihlášku pouze od Mývala, Vikomta, jejich taťky a rodinného teamu Smrčkovic.

Počátkem května přišlo horko, až se potily jahody. Z pevnou vírou v setrvalé slunečno jsem asi týden před startem přepsal polovinu úkolů na pěkné počasí, zařadil spoustu koupání, trasu omotal kolem studánek a všechno vytiskl, načež uhodily mrazy a dlouhotrvající deště s perspektivou intenzívního sněžení i ve skleníku.

Tak jsem ještě úkoly konzultoval s Kaštánkem, vyhodil jedno koupání, doplnil požírání chleba a moučných červíků (nápad to Čumbelinky) a poručil se Pánubohu. Pro zpestření situace volal ve čtvrtek Kaštánek, že celý víkend včetně pátku nečekaně pracuje = kolaps. V pátek ráno volal znovu, že v pátek nepracuje. Vytrhl jsem pár šedivých fousů a šel se balit.

Na startu se nás sešlo zcela neočekávaných devět týmů, z toho čtyři zcela neokoukané. Helmerovci, Smrčkovci, Šmudlovci a Apsiovci (vypadá to jako seznam slovenských punkrockových skupin, že?). Nepršelo, nálada byla výborná, dokonce i Staňa přišel včas. Rychle jsme provedli vážení potravin (naprosto luxusních 777 gramů na osobu), batohů a v 16.10 vyrazili na trať.

Putuju pouze s Ondrou, neboť Torr nedorazil (výborná prevence proti puchýřům). Jako tým jsme dokonale sladění a prověření z jarního putování po Tatrách - v místech a situacích (jako např. mráz, mlha, déšť, vichřice, kroupy a sněžení na Baranci), kdy jsem přestával únavou mluvit, ztrácel Ondra sílu chodit. Takže stačí občas prohodit úlohy.

K prvnímu úkolu "Trojnožka vzdychavá" dorážíme současně s ostatními teamy. Za mohutného halasu bez problémů vychutnáváme moučné červíky a poskakujeme nahoru na křížovatku po jedné noze. Po sto metrech je jasné, že nemáme šanci do cíle doskákat dřív, jak za hodinu a to s doživotně odvařenou pravou nohou. Belháme se tedy zpět na start, zapisujeme penále za změnu způsobu poskakování, Ondrův bágl si připínám na břicho, majitel se mi z velkou chutí vysápe na záda a za pár minut, s jednou zastávkou a doživotně odvařeným Simbou, padáme do cíle.

K hornímu Hvozdenskému rybníku nás pronásleduje Čapulka a orientační smůla. Stále křižujeme červenou značku, motáme se po všech čertech, zpovídáme náhodné kolemjdoucí a po hodině se konečně nacházíme na točně, asi kilometr nad mysliveckou chatou ve Štípě. Menší korekce kurzu o 90 stupňů, další dva kilometry a již se v modravých dálkách moravských obzorů matně vynořuje mlhokouřná Hvozdná, mysli naší milovaný cíl (každé druhé slůvko začíná na "M", to su dobrý, co?).

Míjíme Kuřecí team, šifru luštící, v křoví močící a hnojiště, od něhož se odpoutává mnohohlavé stádo much a doprovází nás po zbytek cesty. U křížka luštíme šifry. Já si započítávámčasy dvou šifer, které jsem si předluštil doma, znásobené koeficientem únavy 1,1 a nervozity 1,15. Zbytek ponechávám na Ondrovi. Zase pár minut k dobru.

Na horním hvozdenském rybníku je už zábava v plném proudu. U mělčiny posedávájící zoufalí rybáři se marně snaží uklidnit zneurotizované kapříky a u hráze v hloubce se za bujarého řevu čváchá houfec naháčů pod nesmyslnou záminkou, že musí vydržet pod vodou aspoň deset vteřin. Samozřejmě se k nim přidáváme. Vodička jak víno, jen v hloubce trošku chladnější. Bez problémů plníme limit a získáváme další minuty k dobru. Potkávám zde rovněž komisařku Shewe, které odevzdávám kus salámu, omylem zapomenutý v kapse u bundy (nadlimitní zásoby) a komisaře Kaštánka a Danku. Je jim veselo.

Pokračujeme přes Slušovice do Nových Dvorů. Tam nacházím místo ke kroužení. Malé orientační šipky, nastříkané ráno jasně oranžovou barvou, jsou sice stále malé, leč barvy hnojně vybledlé, tedy pro oko nezkušené neviditelné. Vykroužíme si spolu se Staňou kolečko a jsme odchyceni komisařem Kaštánkem. Odkazuje nás o půlkiláku dál, kde preventivně vybrali kolečko jiné, asi desetkrát menší - zcela jistě je poslala dobrá víla Přeživšice. Připojujeme se ke korzujícímu davu a za zpěvu optimistických písní odkroutíme všechna povinná i bonusová kolečka. Ondra výborně drží krok, notu i rytmus, takže jsem se svým partnerem maximálně spokojen.

Dle pokynů odcházíme na hráz Slušovické přehrady a z podezřelého pramínku nad zažabeným rybníčkem-hnojníčkem nabíráme zásoby pitné vody, v naivním domnění, že z hráze přehrady na pitnou vodu nemůže vytékat nic jiného než pitná voda. Pro Ondru v každém případě pitná byla.

Z hráze vyrážíme zcela jednoduše. Ondra má zavázané oči a já nesmím mluvit. Zdánlivě mám výhodu - znám trasu. Skutečně pouze zdánlivě. Konec cesty, výraznou křižovatku šotolinových cest, jsem před dvěma dny označil několika oranžovými fáborky. Jenže jsem jel proti směru dnešní chůze, ve dne, a mimo to někdo ukradl fáborky. Zhruba od deseti do jedné hodiny po půlnoci jsme kmitali tam a zpátky po cestě (cca tak pět kilometrů navrch), hledali křižovatku, potkávali různorodé hlídky a sledovali baterky zoufale poblikávající z nejrůznějších míst okolních lesů. Potom jsme konečně potkali Mývalovce, kteří měli jinou mapu než všichni ostatní a hlavně správnou. Křižovatka na ní vypadala tak jak vypadala a tak jsme ji hned našli a hořce zaplakali.

Kolem půl druhé konečně uléháme pod igelit na jednom z mála rovných míst v smíšeném hustém lese těsně nad cestou. Nebojíme se - pár metrů nad náma jsou Mývalovci a taky se nebojí. V leže konzumujeme polystyrénový chleba, musli, tyčinky, čokoládu a pitivo. Mňáám!

V noci trošku prší a ráno nás kolem šesté probouzí vstávající les, zima a nějaký dementní tým, bujaře halekající na cestě pod námi - helemejse, ďoučata poskakují směrem vzhůru a vypadají nešťastně. Tak tedy snídáme, balíme domeček a vše ostatní a cupitáme za nimi. Asi patnáct metrů výš objevujeme seník a nevrlého zeleného panáčka, který si nás měří velmivelmi podezřívavě. No a co?

Asi za dvacet minut dorážíme na rozcestí mnoha cest a nacházíme tu jak křížek, tak boží muka. Zavěšujeme tedy chlebík na provaz a začínáme se propracovávat ke středu. Je to celkem sranda, hlavně proto, že pitná voda ze včerejška ve mně začíná intenzívně pracovat, takže musím každé třiapůl minuty odbíhat do houští. Snídaně se tak mění v intervalové sprinty. Móóóc dobré na štíhlou linii.

Za půl hodiny Ondra konečně dojídá i bonusový díl chlebíka, odvolává mě z křoví a pomalu postupujeme k vrcholu stavět pyramidku. Není to velký problém - houští je docela blízko. Získáváme tu všechny možné bonusy, i za nepovinnou tyč, a poměrně vesele šlapeme stále vpřed, za pomalu houstnoucího mrholení.

Během dalších kilometrů v chladném mlhovlhku zjišťujeme, že nálada koreluje (což prý znamená "závislá hodnota se mění se stejným trendem jakožto hodnota řídící") s intenzitou slunečního svitu - tedy je stále horší a horší. Na konečné autobusu pod Kopnou dosahuje naše trudomyslnost vrcholu. Asi půl hodiny truchlíme na zastávce, schováni před deštěm, a já tak mohu v klidu vydýchávat poslední sprintíky do dubiny. Posléze přestává pršet a tak pokračujeme v setrvalé zimě a mrholení přes Kopnou k mostku u hájenky v Májové. Cestou čtyřikrát pauzírujeme, jednou svačíme a potkáváme holky Čertice. U mostku s přehledem plníme PET vršky své PET lahve v několika málo minutách a získáváme další cenné bonusy.

K dalšímu úkolu, přecházení potoka, si volíme sice nejvzdálenější, zato však nejužší tok Dřevnice za hájenkou v Háji. Přestože je v tomto místě úkol téměř jednoduchý (alespoň pro mé dospělé nohy), jen z vypětím veškerého řečnického umění a několika psychologických fint se mi daří přinutit zcela vyčerpaného a jen nezřetelně ždrmolícího Ondru ke splnění bonusových přechodů. Nakonec to zvládá a při představě blížícího se večera i mírně ožije. Vidina spacáku je zase o kousek blíž.

Pomalu šlapeme po asfaltce k dalšímu kopci. Necelé tři kilometry nám trvají hodně přes hodinu. Když se konečně vyplazíme na vrchol, musíme postavit pyramidu z šutrů, strčit do ní hlavu a zůstat uvnitř stanovenou dobu. Super, konečně nemusím ničím hýbat! Na závěr pečlivě rozhážeme kamení po celém vrcholu, zapíšeme bonusy a táhneme se na rozcestí pod Oklukem.

Volíme o něco delší cestu z menším převýšením - kousek zpět po asfaltě a pak mírně vzhůru úbočím po rozbahněné těžní cestě. Oba jsme řádsky unavení, Ondra sotva plete nohama. Každých sto metrů odpočíváme a vzájemně se přesvědčujeme, že tam už brzy budem. A opravdu, ani ne za dvě hodiny před námi vykoukne přístřešek pod Oklukem a v něm Čertovic holky a Šmudlovci. Zahrajeme si tedy v houstnoucím dešti na Popelky a v přebírání rýže s čočkou dosahujeme ohromujícího času a značného bonusu. Kolem půl šesté k nám přijíždí na kole Mlha a setrvává v dlouhém družném hovoru.

S podivem zjišťuji, že nejen my trpíme trudomyslností. Zbylé dva teamy mají ještě šanci zvítězit, jsou viditelně při síle fyzické i duševní. Nicméně stále sedíme všichni pod přístřeškem, v suchoučku, bezvětrnoučku, Ondra rozdělal oheň a kolem hladových nosů se vine lahodná vůně polévky. Je s podivem, že jej nikdo nelynčuje. Dožužláváme zbytečky zásob, řeč se pomalu vine a každých pět minut někdo rozhodně prohodí, že “Teď už ale vážně půjdem!”, nebo “Rád bych dnes došel do cíle, vážení !!” a stále se nic neděje. Kolem půl sedmé si déšť dává kraťoučkou pauzičku. Aktivisté mezi námi to hnedle zmerčí a Šmudlovci i Čertovci se vydávájí na cestu. My néééé. Steleme si pod střechou pohodlné postýlky, zalézáme do teploučkých spacáčků v posledním suchém oděvu a je nám móóóc dobře. Kolem vrcholků smrků obletují naducané obláčky, kopce se zababuchaly do tmy a mlhy, tráva šustí pod nekončící masáží drobounkých všudypřítomných kapiček a my chrníme jak beliny. Přežití nám může být dokonale ukradené.

Budíme se ráno v sedm hodin - tedy po dvanácti hodinách nepřerušeného spánku. To je pravděpodobně rekord Přežití, a asi dost dlouho zůstane nepřekonaný. A tak se briskně balíme, decentně snídáme musli a sušenky a s novým ohněm v srdci vyrážíme vpřed. Rychlostí blesku probíháme Rusavou (koupání abstrahujeme, přece si nepokazíme krásné ráno), a rychle na Pardus. Tam konstruujeme vlaštovky, hážeme je desítky metrů daleko a rychle otevíráme další obálku. Ha - bosky, no proč ne! Brnkačka! Zhazujeme botky a hurá k Veverkově studánce! Je to pohodovka, jemné bahínko šimravě protéká mezi prsty a osamělé ostré kamínky se nemilosrdně zavrtávají až do morku kostí. Těsně před cílem je pohoda narušena šikmou jílovitou cestičkou, na které naše nožky, postrádající wibramu, neustojí a my se neovladatelně řítíme neznámo kam. Naštěstí se neznámo brzy mění ve známo a jsme u studánky.

Připisujeme si další bonusek a studujeme obálku třináct. Prý tu někde jede mašinka. Dle doporučení vyjmu z báglu prádelní šňůru a sesukuju se s Ondrou dohromady. Pak nahodíme svižné tempo a frčíme pod Skalný. K chůzi si povídáme “Ráz-dva, levá - pravá”, ale jen chvilku, neboť kolemjdoucí v nás viditelně vidí dementy i bez trapných průpovídek. Nespadneme ani jednou, jen několikrát stavíme kvůli beznadějně zašmodrchané šňůře. Vzhledem k časové tísni - je kolem poledne - se rozhodujeme dále již nepokračovat, nejít na hrad (byť Obřany jsou půlhodinku cesty) a raději otevřít Cílovou obálku. Tak - a rychle na Držkovou naši zlatou, vysněnou, milou chajdaloupku. Času máme dost, tak moc nepospícháme a pohodovým tempem dorážíme půl hodiny před limitem na chatu. Tam nás již čeká Shewe, Kaštánek, Danka, Šmudlovci, Apsiovci, Jirkovci a to je snad vše. Všichni jsou děsně happy, že se můžou najíst a tak tlačí salám, který si táhli celou cestu úplně zbytečně. I když, jako taková perlička ana závěr to není marné. Tož toto sesmolil Simba.