Žalostná kóta 18   (Přežití 2001)

Sláva - den přežití nadešel. Po několikadenních přípravách, myslíc si, že to zvládnem, jsme na startu lážo-plážo vyrazili mezi posledníma s myšlenkou "co se vleče - neuteče". Při prvním úkolu, který byl fyzicky velmi náročný, nám museli být podávány proteiny v podebě moučných červů. Po půl hodině mě ten červ tak tlačil, že jsem měl pocit, jako bych nezapil acylpirin, ale nakonec to nebyl červ, kdo vystoupil na stupně vítězů.

Taťka nás žene, ale asi má pravdu. Po půlhodině pochodu konečně nalézáme místo, kde se nám může kouřit z hlavy nad šifrou, aniž by někde něco chytlo. Ovšem ti červení mravenci na kládách, ti nám dali. Po úspěchu korunovaném pouhými třicetipěti minutami penále vyrážíme k Větřáku. Díky taťkovým zkratkám doháníme dvě poslední družstva na rybníku Ostrata. Tam otevíráme další obálku - zrada! S kýmkoli bych se vsadil, že mě v tuto roční dobu nikdo do rybníka nedostane. Nejsem žádný otužilec. Přesto jsem vydržel dlouhých jedenáct vteřin pod vodou. Taťka s Vikomtem na tom byli o trochu líp. Přece jen se ten potápěčský kurz ve vaně vyplatil.

Vyrážíme ke Slušovské přehradě, abychom si zkusili slavnostní pochod kolem travnatého ostrůvku za neutuchajícího řevu v podobě písní. To, co jsme zpívali, stejně nebylo moc poznat. Díky tomu jsme tento den a ani příští neviděli žádnou zvěř. Ani se nedivím.

Před spaním jsme si chvíli hráli na slepou bábu, nebo radši dvě a Vikomt se rozhodl držet bobříka mlčení. Vyšlo to. Máme další bonus a konečně uléháme.

Ráno vstáváme svěží a na dalším úkolu můžeme posnídat dohromady půlku suchého chleba.Má to ale háček, v podobě metr a půl dlouhé prádelní šňůry, na které ten chleba visí. Po hodině, nasyceni a s dalším bonusem v kapse vyrážíme na kótu Bařinky. Úkol tam zvládáme s přehledem a navíc si připisujeme bonus za nalezenou černobílou tyč.

Mrknem na mapu a vyrážíme na kótu osmnáct. Směr Lukov !?!?!? Chodidla nás z té desetikilometrové cesty po silnici začínají pálit a na Lukově přichází sprcha. Nikde nikdo a na mapě nacházíme další kótu osmnáct na Držkové. Nejradši bych vzteky brečel. Asi jsme vypadali opravdu žalostně, protože nám jedna paní nabízí talíř plný jahod.

Nehodláme se vzdát a proto za udiveného pohledu na naše tekoucí sliny odmítáme. Jdeme navštívit hrad Lukov a připisujeme si další bonus. Z druhé strany hradu jdeme po červené na Vlčkovou. Tam jsme usedli k poradě. Nohy vypovídají službu a všichni víme, že jsme zbytečně vynaložili moc sil, které nám budou chybět.

Vzdáváme závod, ale aspoň jsme to zkusili. Jdeme na stopa, ale víme, že jsme se poučili s našich chyb a příští rok to určitě vyjde.