2003  -  SIMBOVO  POKECÁNÍ  

Tento rok opět časopis nevyjde, neboť jsem nedostal žádný příspěvek a psát sám celý časopis je, jak jistě chápete, poněkud fádní a subjektivní činnost.

Takže alespoň píšu tento průvodní dopisek, který si, doufám, se zájmem prostudujete. Taky se mrkněte na výsledky, prostudujte seznam nejčastějších chyb v úkolech a do konce června můžete podat případné náměty, protesty a podobné hlůposti. Taky mě potěší informace o skutečném pořadí a složení teamů v letech 2002 a 1999 (zaúřadoval zde virus). Díky.

Start byl záležitostí poněkud hektickou, neboť se na něm sešlo mnohem více teamů, než jsem zpočátku čekal. Spolehli jsme se však na čest závodníků a doufám, že nikdo nehřešil. Nepečetili jsme mobily a tiše předpokládali, že jej nikdo nepoužije. To stejné platilo pro železnou finanční zásobu. Také netuším, zda jsme úplně všem zvážili potraviny a batohy, a asi nikdo nebyl schopen zkontrolovat, zda každý spolykal patřičný počet červíků a rybiček. Rada pro příště – když je pokoušete, lépe se polykají a nelechtají v krku!

Rovněž rozdělení na teamy mladší a starší se nevyvedlo, neboť v kategorii mladší „B“ se team „Lišák st. – Lišák jr. – Honza“ vyřadil z boje již v prvních hodinách, kdy děsivě bloudili a mohutně nabírali kilometry navíc. Druhý team „B“

„Simba-Čumbelinka-Vrabčák“ se v sobotu večer rozhodl, nemaje ve své kategorii vážného soupeře, pokračovat jako A-čko. Tím kategorie mladší „B“ prakticky zanikla.
Přebírání hůlečkami, Shewina shifra, pochodování na laně a koupání se mi zdálo býti spíše příjemně stráveným odpolednem, než Přežitím.

Docela těžký mě připadl Prófův lanový úkolek, vzdáleně připomínající oblíbený „trolejbus“. Tento úkol, původně zamýšlený pro odtrhání teamů od sebe, skutečně vnesl mezi teamy mezery (čekací doba se vám samozřejmě odečítala od celkového času), ovšem vnesl rovněž krizi do řad posledních teamů, které vyráželi na další úkol již za tmy a tedy za podmínek daleko horších než ostatní rychlejší borci. To jsem v úmyslu neměl.

Slepý a hluchý byl rovněž docela lehký, plnění lahve vodou ze skleniček od výživy mě připadlo spíše hnusné, jak těžké, neboť nejdříve jsme tahali zahnívající vodu ze 200 m vzdálené kaluže a poté zahnívajcí vodu plnou zahnívajícího hmyzu a jiných humusů z bečky, od 200 m vzdálené chalupy (což jsme odkoukali od Sýkorky a spol.).

Během cesty s otevřenýma flaštičkama jsme si pěkně pokecali a udělali dobrý skutek abychom to posléze zapíchli v turistickém přístřešku pod Kuželkem asi ve 24.00. V 5.00 jsme se vybatolili do příjemného rána a vyklusali na Kuželek, kde si již značná množina teamů pohazovala vejcem a prováděla další úkony spojené s ranním vstáváním. Také jsme si poházeli, nic nerozbili a pospíchali dál kopaje do dvou tenisáků, jelikož Čumbelinka svůj zapomněl. 

To odčinil velmi brzy, nalezením Vrabčákova tenisáku, kterýž se ztratil v houští a posléze nalezením mého tenisáku, který se ztratil tamtéž. Dále cesta pokračovala do mírně se svažující lesní cestě, která svými vyjetými korýtky téměř sama dokoulela tenisáky až na červenou.

Pozor – změna – přecházím na čas přítomný. Meteme si to dále na vrcholek, zvaný smečkově Sejonijsk Pic a cestou memorujeme Vodníka. Docela to jde. Na vrcholu chvíli pauzírujeme, psychicky dopujeme Vrabčáka a pokračujeme k chatě na Držkové doplnit vodu. Tam nás odchytává Shewe a obšťastňuje čtyřmi otázkami, z nichž mí kolegové zmrví dvě! Fuj!

A šlapeme dál. Na kopečku o kousek dál obíháme stromček o obvodu 27 cm. První já a při odmotávání vynalézám systém přadýnko, spočívající v namotávání lana na nohy při současném odmotávání lana ze stromu, přičemž visíte za ruce na stromě a tváříte se jako řetízkáč na pouti. Pěkně se z toho motá šiška, ale je to rychlé. Vrabčák celou akci kapánek nezvládl pohybově a tak musí ztrátu dohánět Čumbelinka, který dovádí celý řetízkáčový systém metodicky k dokonalosti a dosahuje fantastického času kolem dvou minut. Neuvěřitelné !

Na zastávce pod kopcem nás, stejně jako mnoho jiných, odchytává Shewe a připisujeme si penálko 100 minut. O kilák dál nacházíme most VUL a přepodlézáme spolu s dalšími pěti teamy. Docela pohoda.

A rychle na Kopnou. Cesta vede stále nahoru, sil ubývá, horko přibývá. Krátíme si čas povídáním o jídle, hostinách ve starém Římě, oslavách narozenin, dortech, vánočním pečivu a podobných blbostech. Tam plníme lahve v pramínku a o něco níž, u chat pod kopcem, přepodlézáme chatrné konstrukce z větví a kamení. To se mi zdá jako jeden z nejtěžších úkolů, neboť kameny jsou silně asymetrické, nehranolovité místy až vachrlaté. A zase rychle dál, na kopec Háj nad Podkopnou Lhotou.

Vrcholová bíločervená tyčka se hledá docela těžko, zarostlá v houští. Přicházíme tam asi jako čtvrtí v pořadí. A ejhle, medle za houštíčkem strom, jako připravený pro vaření. Umisťujeme na strom Vrabčáka, batohy, a mě. Čumbe nachází bezva placák, z něhož vytvářím na stromě stůl a během chvilky se voda vaří. Z vody, čínské nudlové polévky a házecích vajec vyrábíme docela poživatelnou směs, kterou neprodleně konzumujeme a pokračujeme údolím dál do Trnavy a odtud kolem další studánky na Miluchov. 

Najít vrchol je hodně těžké, bez mapy a buzoly téměř asi téměř nemožné. Vrcholovou červenobílou tyčku nacházíme jako první team !!! Je zarostlá v habrovém houštíčku a i ostatní teamy, které přichází během pár minut (Jojovci a Orlíkovci) mají z nalezením problém.

O kousek dál v lese házíme šiškami poslepu s vynikajícím výsledkem 16 špatně hozených na max. bonus a šlapeme dál, kolem hráze Všeminské přehrady do Všeminy a nahoru na hřeben. Cestou hrajeme hádání povolání. Tempo chůze se výrazně snižuje. Původně plánovanou cestu nám překazí ohradník a bejci za ním, takže vylézáme na boční hřebínek a domotáváme se dvoukilometrovou oklikou na Oškerovy paseky.

Tam opět narážíme na team „Orel-Šroubek-Lasička“, který si vůbec nevšiml, že už je na místě, málem kótu přehlídl a je viditelně v těžké krizi. Potkáváme tu i další teamy včetně dua „RAF – Tichošlápek“, což jsou jedni z největších favoritů a je na nich poznat, že si to myslí taky.

Podle pokynů vynecháváme jednu obálku a valíme do Vizovic vylézat z kóty KAX na LAX. Zřejmě pod vlivem blížící se večeře a spánku se chůze zrychluje, krok prodlužuje, v oku se třpytí bojovný jas.

Vylezeme nahoru ke křížku a jsme taky v krizi. Čumbelinka chce jít dál jako „A“, Vrabčák chce spát a skončit jako „B“ a já nevím, ke komu se přiklonit, neboť už je mi všechno jedno. Po půl hodině nevrlé debaty se dohodneme, že jdeme dolů a tam se uvidí. Po dvou krocích zjišťuju, že moje pravé koleno jít dolů nemůže. Jít nahoru taky moc nemůže, což sděluju viditelně naštvanému Čumbelinkovi a o něco více viditelně spokojenému Vrabčákovi.

Otáčíme se a pokračujeme směrem k nejbližšímu lesu, neboť ten je víceméně rovně. Za pochmurné nálady se ukládáme ke spánku ve vysokém smrkovém lese téměř na vrcholu kopce. Z posledních sil vytahuju silonovou celtu a přikrývám team. Na její zavěšení už nikomu nezbývají síly, byť materiálu je dost. 

Kolem půlnoci začíná pěkně bouřit a o hodinku později přichází liják. Celta se krásně zapařuje zevnitř a po chvíli začíná voda protékat skrz, což je docela překvapivé. Netušil jsem, že silon může protéct. 

Pokrápává až do rozednění, takže raději vstáváme a mokrosuše vyrážíme na kótu KAX, dokončit první a taky jediný výšlap, ať si můžeme do kolonky napsat ANO. U kapličky přesvědčujeme Vrabčáka, že půjdeme „A“-čkovou trasu, neboť nejsme béčka. Souhlasí viditelně nerad, ale poslední zbytky cti a téměř zborcený pocit soudržnosti a spolupráce převažuje.

Valíme na Janovu horu. Počasí fajn chladivé, nálada skvělá. Zříceninu nacházíme snadno podle mapy, konzervu otevíráme vhodně pazourkovitým šutérkem a vylízáváme haluzkou až do dna. Kousek za zříceninou nacházíme v koleji prima blátíčko, takže stavíme sedm báboviček na sebe a po minutě měříme. Vzápětí nato věžička padá. Ufufuf!!!

Pokračujeme dál na modrou na hřeben. Nálada ubývá, síly a vnitroteamová komunikace také.

Poslední kilometr na modrou táhnu Vrabčáka zavěšeného na svém batohu. Nahoře se hlásí o slovo opět koleno, takže kolegové mi brzy mizí v dáli. Docela naštván je asi po kilometru doháním a přemisťtuju polovinu Vrabčákových věcí ze svého zpět do jeho batohu. Možná je na odpis, ale jde rychlej jak já, tak ať si taky užije. 

Na rozhlednu vycházíme povinný výšlap a pak já s Čumbem ještě jeden prémiový a belhám se na asfaltku. Tam děláme první test a dopíjíme poslední kapky vody.

Deset minut čapačky kupodivu kolenu prospělo, takže můžem svižně pokračovat do Vizovic. Asi po kilometru nacházíme v lese pěknou cestičku. Kolegové se vydávají měřit 200 metrů a já relaxuju. Po návratu zpět zjišťují, že lano nechali na druhém konci a tváří se, že je tam jako start a tak vůbec. 

Tak šlapeme pro lano. Nikdy bych neřekl, že 200 metrů je tak strašlivě daleko. Představa, jak tohle jdeme po rukou, vyvolává u všech smích. Je jasné, že splnění tohoto úkolu je stejně daleko, jako vrchol Everestu. Jediný Čumbelinka ještě bojuje, sesune se na zem, já mu zvedám nohy a pokouší se udělat krok. Marně. Batoh mu zaráží nos do hlíny. Zůstává jen u pokusu. Je jasné, že jsme tady skončili.

Balíme lano a šlapeme dál. Na konci lesa dáváme poslední zastávku, doděláváme testy vyrábíme nápis z přírodnin. Kolem 15.00 jsme v zámku, kde nás nemile překvapuje Danka a její kopání. Hecneme celou bonusovou půlhodinku, odříkáme Polednici na rovněž na max. bonus a odevzdáme testy a nápisek.

Konečně konec.