Jak přežívaly dvě skautky ze Slušovic

 

            Když jsme se dozvěděli, že zlínští skauti pořádají akci Přežití, hned jsme se rozhodly, že to musíme taky zkusit, jsme přece tvrdé skautky ze Slušovic. Třetí bohužel nakonec nemohla jet, tak jsme se na start za skupinu rangers dostavily jen já a Anička.

            Hned na startu při vážení potravin jsme zjistily, že jsme zapomněly ešus, takže jsme zbytečně táhly vařič a těstoviny s polévkami. No ale nevadí, přece bez jídla člověk vydrží klidně týden.

Se zavázanýma očima nás zavezli na křižovatku, kde bylo nejmíň šest možností, kam jít. Tak jsme se po vyluštění šifry vydaly podle ženské intuice (busolu přece nepotřebujem) správným směrem. Brzy jsme zjistily, že vůbec nejsme u Olomouce, jak jsme předpokládaly podle mapy, kterou jsme si měli okopírovat, ale někde u Koryčan.

Na první kótě jsme měly podle vzoru Viléma Tella shazovat jablko tenisákem z hlavy té druhé, po několika strefách do hlavy (naštěstí ne do oka) se nám to povedlo. Dál jsme se vydaly na hrad Cimburk, příjemně nám k tomu pršelo, vlezly jsme až do hradu, odkud nás ale přišel vyprovodit pán, který nám řekl, že už je hrad zavřený. Tady jsme měly za úkol cestou každých deset metrů sníst piškot ze země, a to se svázanýma nohama i rukama. No musím říct, že jsme se docela nacpaly, a to nejen piškotů, ale i kamínků a podobně.

Když jsme došly ke studánce, divily jme se, proč jeden tým přišel ke studánce, otočil se a šel zpátky nahoru na Kazatelnu. Ale brzy jsme se to dozvěděly, měly jsme totiž třikrát vylézt tento hrozný kopec, a to se všemi věcmi. No, ten den jsme ho vlastně vyšly celkem pětkrát, takže už jsme dokonale znaly každý záhyb této cesty, ale za tu vyhlídku nahoře to stálo.

Dál jsme trochu bloudily lesem, ale brzy jsme narazily na značku, která nás zavedla ke zvonkohře, kde jsme si skvěle zahrály kamenem „běžela ovečka“ a podobné písničky a taky jsme se krásně pokochaly klidem okolní přírody. Pak jsme se vydaly hledat poslední kótu - Kozla.

Protože jsme vůbec netušily, co to má ten kozel vlastně být, tak jsme kormorána hledaly všude možně po lese a protože byla už tma, tak jsme se docela polekaly srnky, která před námi proběhla. Nakonec jsme se vydaly dál a na kopci na nás už z dálky svítila kormoránova baterka. U něj jsme si pochutnaly na kyselých rybičkách naložených v octové vodě (prý je dobrá na pleť).

Došly jsme zpátky ke studánce a tady jsme si postavily lůžko mezi dvěma stromy, asi metr a půl nad zemí, na kterém jsme měly přenocovat. Moc jsme se nevyspaly, nebylo to zrovna dvakrát pohodlné, byla taky docela zima, ještě že jsme měly celkem teplé spacáky a alumatky.

Asi v šest ráno jsme vyrazily směr Buchlov. Na Holý vrch jsme si vybrali výstup z té nejstrmější strany, zapsaly jsme se do vrcholové knihy a šly hledat vhodný strom, který jsme měly 100krát oběhnout přivázané na laně, bylo to jako na kolotoči, ale s vlastní pohonnou silou.

Na hájovně pod Buchlovem jsme si odpočinuly při podtrhávání písmenek a,e v novinách. U Buchlova jsme navštívily naše známé, kteří tu měli akci, nutili nám pečené prase a různé jiné dobroty, které jsme ale bohužel nemohly přijmout, a tak jsme se raději rychle zmizely.

Pod Barborkou nás čekalo navlékání 100 sponek do hada poslepu a taky trocha skalních hrátek. Měly jsme přeručkovat po laně nataženém mezi dvěma skalami, a pak slanit asi deset metrů dolů. Tohle byl asi nejzáživnější úkol, Anička si ho s potěšením dala dvakrát, protože jsme byly jen dvě, abychom získaly plný počet bodů.

Pod kopcem nás čekala kláda, kterou jsme měly vynést asi sto metrů do kopce a taky snést dolů, protože jsme statné dívky, zvládly jsme to lehce. Horší bylo, že jsme až k další kótě, což bylo asi kilometr a půl, musely skákat v pytli, naštěstí se v něm dalo i pomalu chodit a mohly jsme se střídat, takže to docela šlo.

Jenom kolemjdoucí turisté se nás zvědavě ptali, jestli jde o nějakou sázku, nebo co. Tak jsme doskákaly k obrovskému sekvoji, kde jsme se dozvěděly, že k další kótě máme zpívat pořád dokola Okoř a přitom navíjet nit na klacík a zase zpátky na špulku. Tak jsme si přes Velehrad vesele prozpěvovaly, ke konci se nám už ale nepletly jenom nohy, ale i ruce a jazyk.

Když jsme došly k rybníku, bylo docela horko, tak jsme si říkaly, že by bylo bezva, trochu se zchladit. No vida, a úkolem bylo přeplavat tento rybník, avšak i se všemi svými věcmi. A tak jsme byly rády, že Anička vzala pro jistotu 4 igelitové pytle, protože při druhé plavbě se mi jeden roztrhl, takže by moje věci nejspíš skončily na dně.

Na další cestě ke Královu stolu jsme museli pro změnu mlčet, což nám docela vyhovovalo. Pak jsme museli k další studánce krosit lesem přes dva kopce a roklinu, to by bylo ještě v pohodě, protože směr jsme odhadli dobře a trefili jsme přímo na místo, ale přitom počítat na střídačku do tisíce a zpátky, to už bylo něco na dost velké soustředění.

Aby té matiky nebylo dost, měly jsme u studánky vypočítat příklad 1234 na desátou, kalkulačka, kterou jsem měla na hodinkách mi moc nepomohla. No a kdybych to jednou místo násobení nesečetla, tak jsme to mohly mít i dobře. Cestou jsme si ten výsledek měly zapamatovat, a tak jsme si vymyslely hezký příběh podle počátečních písmen čísel.

Prošly jsme kolem koncové kóty, kterou naštěstí přesunuli k cestě, protože by se prý jinak nedala na tom kopci najít, zvláště potmě, a hledaly jsme Vylízané skály. Byla už docela tma, takže nám nevadilo, že zpátky musela jít jedna poslepu a druhá měla ruce přivázané na klacku, jako na kříži. Šlo to docela rychle, i když tam nebyl moc dobrý terén. U koncové kóty jsme zabivakovaly a pěkně se vyspaly celých sedm hodin.

Ráno na osvěžení jsme si daly dvanáckrát podlez pod dost nízkým mostkem bahnitým potůčkem a vydaly se na další cestu. Na snídani jsme měly müsli, které jsme křupaly cestou. Pak jsme se bavily vymýšlením veršované ódy na Přežití.

Na Kozinci nás čekal celkem brutální úkol, zvláště, když jsme ho měly dělat ve dvou. Se svázanýmy nohama zády k sobě s batohama na břiše jsme měly jít dvacet minut. Asi pětkrát jsme spadly a taky jsme měly celkem přiškrcené nohy, ale daly jsme to.

K další kótě jsme si to vzali pěknou obcházkou, protože jsme si nevšimly, že přímo ke kempu vede cesta, která však na mapě vypadala jak vrstevnice. Před vchodem do kempu jsme zahrály divadýlko - uctívání boha trámka - při kterém se na konci mělo zahřmít, samozřejmě ani po druhém opakování pořád nic.

Tak jsme šly dál, celkem nás už bolely nohy, takže to už nešlo tak rychle, ale šly jsme. Dalším úkolem bylo zapalovat jednu sirku od druhé a tak vypálit celou krabičku, moc dobře to nešlo, protože foukal vítr, pak jsme si ale udělaly závětří, takže už to bylo lepší, i když bylo pár spálených prstů. Docela jsme záviděly KORBÁM, kteří tento úkol nemuseli plnit, no ale nám se na Železňák ten první den prostě nechtělo.

Po cestě na předposlední kótě jsme si pochutnaly na velmi výživné hnědé hmotě přímo ze záchoda, a pak jsme už nasadily tempo na konec k Napajedlům. V cíli jsme si ještě měly půl minuty navzájem cucat palce na nohách, které jsme si naštěstí mohly předem umýt, moc to ale nepomohlo.

Pak jsme si vyzkoušely, jestli máme ještě nějaký cit v nohách, při skládání lodičky z novin pouze nohama. Za 600 bodů bonus byla šifra, kterou nám nakonec dali, jelikož to však prý byla počítačová šifra, s kterou si nevěděl rady ani nějaký dobrý řešitel hlavolamů, tak to brzy všichni vzdali.

Naše Přežití však ještě úplně neskončilo, protože jsme zjistily, že máme málo peněz na cestu domů. Asi jsme dobře nepochopily podmínku 50 korun na tým, které byly v průběhu akce zapečetěny, na nouzovou cestu domů při neúspěchu akce, a myslely jsme si, že do Zlína se všichni dopravíme zase autobusem. No ale naštěstí nám jiní skauti půjčili, takže jsme se v pohodě dostaly zpátky do Slušovic. Moc se nám Přežití líbilo a příští rok, pokud nám to vyjde, půjdeme určitě zase.

 

                                                                                                                      Petra a Anče