Na start byli teamy dovezeny ze Zlína plachtovou Avií. Samozřejmě zaplachtovaní a se zavázanýma očima. Na startu si vysedli, počkali až autíčko odjede z doslechu, zamotali se několikrát dokola a rozvázali oči. Místo startu mohli jen hádat a taky že hádali. Vizovice, Otrokovice, Staré Město, Valašské Klobouky. Ti odvážnější a více zmatení Prahu či Ostravu.
Zkušený team. Loni museli vzdát a letos nastupovali s jasným cílem - přežít! Přes značné mládí Kuřete se drželi velmi dobře a nebýt několika nepříjemných zacházek, bojovali by o první místo. V celkovém hodnocení jim nepřidalo ani vynechání několika úkolů - v sobotu večer si odmítli vykopat hrob, a tak podobně.
Dámy byly velkým překvapením. Ihned po startu se perfektně orientovaly, první kontrolu netrefili pouze o kilometr a dostaly se na druhé místo průběžného pořadí. Během trasy prokázaly podivuhodnou fyzičku, neboť stále útočily na přední pozice, byť nabloudili o mnoho (desítek ?) kilometrů více jak ostatní teamy.
Studují první obálku a jejich perspektiva se začíná pozvolna ztrácet. Nevzali si svoji mapu a plánek v obálce je malinký a černobílý. Orlík s Jerrym vedle mapu mají a právě hledají jednu z pěti možných křižovatek, na které je se zavázanýma očima vykopali z Avie. Je to k neuvěření, ale našli ji (jak se po třech kilometrech ukázalo), narozdíl od Petra (jak se po deseti kilometrech neukázalo).
Nezkušený team se porval se všemi úkoly velmi zdatně a až do posledních hodin měl teoretickou šanci na vítězství. Problémy měl, jako téměř všichni ostatní, s orientací. Problémy neměl naopak s jídlem, dobrou náladou, fyzičkou (tedy alespoň dvě třetiny teamu neměli problémy s fyzičkou) Doufám, že příští rok, posíleni na duši i těle, dobudou zdárně met nejvyšších - tím chci říci, že je dost možné, že vyhrajou.
Na Vartovnu - první kontrolní bod závodu, to bylo ze startu asi 3 km. Jen málo týmů ušlo tuto směšnou vzdálenost. Většinou si, jako správní grandi, z nadhledem přidali pět, osm, či patnáct kilometrů. Typická moravská velkorysost. Na vrcholu pak pátrali po studánce, z níž by bylo možno donést do lahve, na vrcholu umístěné, vodu a celou ji naplnit. Problémy byly dva - najít studánku (cca 400 metrů pod vrcholem v houští) a donést vodu - použít se mohl pouze cedník.
Druhá kotrola na motorestu Syrákov byla orientačně jednoduchá a úkolově se zdála nesmyslná - ale rozhodla o celém závodu. Soutěžící měli natrhat z přinesených lístků na vlak co nejdelší papírový provázek, přičemž za každý centimetr byl časový bonus. Tichošlápkovci dosáhli výsledku 21,92m a 108 hodin bonifikace - což je dostalo na první místo. Dál nebylo třeba závodit.
Nejrychlejší team dorazili k Všeminské přehradě již kolem sedmé či osmé hodiny ranní. V údolí se váleli ožralci a mlha, hladinu čeřil jemný severák, rtuť v teploměrech se choulila ve svém pelíšku a borce čekal další úkol. Nejprve obejít přehradu kolem dokola. Pak ji museli obejít ještě jednou dokolečka a neustále říkat "bublebuble". To už měli všichni plné zuby přehrady, bublání a včerejší večeře. Takže si přehradu obešli ještě jednou, a aby to nebylo tak jednoduché tak dva členové teamu měli zavázané oči a třetí se jich nesměl dotknout. A poté se borci konečně mohli, pěkně zahřátí vzteky, lačně vrhnout do mile studené náruče vod. Upřímnou soustrast, sněhuláčci.
Úkol oblíbený již z loňského ročníku. Ranní (pro ty rychlé noční) koupel ve Všeminské přehradě Vodička byla studená, místy ledová, človíček se do ní musil ponořiti celý, a to na dobu maximální Kdyby se fotka mohla klepat, poskakuje Vám monitor až ke stropu. Někteří borci byly ke koupeli donuceni velmi drastickými prostředky svými teamovými kolegy. Fuj !
Někteří zatloukali v pátek večer, vítězové až v sobotu ráno - ovšem zase si přivstali. Dřevo si každý team přinesl, hřebíky padesátky rovněž. Zádrhel byl jen jeden - zatloukalo se poslepu a na místě nebylo kladívko. Chachacha. Kdyby se bodovali kapky potu a klení, nasbíral by každý team spousty bonusových minut. Ovšem hřebík nezatloukl prakticky nikdo.
Sobotní večer přinesl krásné mráčky, obloha vypadala mírně kýčovitě, házela překrásné barvičky na všechny strany a les kadeřil vrcholky proti zapadajícímu jaru Bylo to nádherné, leč chladné. Jerry natáhl sibiřky na ruce, všechny ostatní svršky na různá jiná místa tělesná a zvesela načnul dalších deset kilometrů
Sobota, nějak kolem deváté večer. V nohách máme něco kolem šedesáti či sedmdesáti kilometrů. Právě jsme hodinku tahali šutráky po lese a posléze strkali hlavu do vlastnoručně zhotovené hromady kamení. Sluníčko zapadá, začíná se ochlazovat a místo očí máme držáky na žiletky. Super. Už jen pět kilometrůl k dalšímu úkolu a pak snad usneme.
Borci vítězného teamu - Ernest a Tichošlápek, čili otec a syn. Spolu s nimi Šroubek, přeživší to dívka. V cíli jsme provozovali různé činnosti. Ti méně unavení zalezli do spacáků a vychutnávali fakt, že nemusí pohybovat nohama. Ti více unavení seděli a koukali, neboť na vybalení spacáku jim nezbyli síly. Někteří dokonce mluvili! Úžasné.