Tož to jsme u kolibky na Laništi. Torr, Vrabčák, Simba, Tichošlápek. Tak nějak jsme vypadali při příjezdu a odjezdu. Jináč jsme chodili odění turisticky. Jak vidno, batohy máme velké, kolibka je malá ... ale zato útulná. Spravuje to tady člen horské služby, horár pan Josef Repa. Mail má sice strašný, ale je to úplně bezvadný člověk. Takže kdyby jste také chtěli spát s medvědy, tak pište abulafia@centrum.sk Josef Repa Hradišská 626/3 031 04 Liptovský Mikuláš Slovensko

Sedlo Predůvratie, v pozadí je vidět vápencový Sivý vrch, a za náma nejsou vidět Babky. Hřeben Sivý - Babky jsme si oblíbili a každý rok si vyšlápneme až nahóru. I počasí nás má rádo, jen bouřka nás v roce 2003 zahnala k Bobroveckým plesům a trošku zasněžilo.

A to už je horní "Bílé" Bobrovecké pleso. Prófík je v něm až po krk, já to též hecnul a Torr nee, neboť jest máčka. Josef taky ne, přestože nás k tomu nahecoval. Chtěli jsme ho tam hodit, ale co kdyby nás příště nepustil na kolibku ;-)

Jsme v Žiarské dolině, asi tak na půl cesty k chatě a samozřejmě jdeme po staré značce. Přece si nebudeme ošoupávat nohy na asfaltě. Za náma Baraniec, nepřístupný a značně nervózní. A takový zůstal i v den výstupu. Asi nám moc nevěřil, napoprvé.

A to už jsme na jižním hřebínku, táhnoucím se z Barance. Výška něco pod 2000, začínají se valit první mračné předvoje a vítr testuje vaše větrovky. Prozatím jsme stále optimisté.

Stoupání od Žiarské chaty k rozcestí Pod Homol´kou, vzadu napravo Žiarské sedlo a ten materiálově výrazný šedý vrchol bude nejspíš Plačtivé. Mokro přechází v břečku a břečka v sníh.

Stoupání Žiarskou dolinou. Procházka něco víc jak na hodinku, krásné výhledy (tedy občas), docela málo tůristů, pohodička. A hlavně nádherné výhledy na východ, na Tri kopy a Širokou a lavinové svahy a Šarafiový vodopád.

Tak tohle je Prófa pod Sokolí skálou. Stezka vede rezervací a bez průvodce je nepřístupná, tak jsme si to safraportsky užili. Pěkný výhled do doliny Parichvost a na protější vrcholy, spouta sokolů a nádherné jarní květeny, sluníčko pálilo. A na konci skal úzká skalnatá průvlaka, od tajících sněhových polí zima jak v psírně a řetězy. Mńamky ...

Rozcestí po Plačtivým. Jsme už hódně vysoko, sněhu něco přes metr, naštěstí je na povrchu zmrzlá nosná vrstva. Vrabčák se tváří optimisticky a netuší, že se bude další hodinu plahočit sněhem do Žiarského sedla, kde jej vyklepe krupobití.

jižní hřeben Barance při sestupu. Konečně jsme se dostali z mraků a všudypřítomného vlhka. Navlečení do veškerého oblečení co máme s sebou rychle sestupujeme k polozbořenému přístřešku, který slibuje alespoň nějakou ochranu před sněhem a deštěm. Tam plánujeme oběd.

Den první - pátek

Ve 14.30 se zastavuju pro Prófu v práci, vyhodím jej u domu a spěchám na dolní klubovnu. Tam již čeká vysmátý Ondra, za pár minut přichvátává neméně vysmátý Torr a přesně v 15.00 dováží Ernest Tichošlápka. V souladu s oddílovou politikou maximální otevřenosti k rodičům sděluju Ernestovi hororové sněhové zpravodajstvo. Očekáváme nebezpečné deskové laviny na strmějších svazích, zrádné převěje na hřebenech a až tři metry těžkého mokrého sněhu ve vyšších polohách. Nevěří. Nu, což o to, já taky ne – ale rukavice, čepici a Tichošlápka vezu s sebou a slibuju Ernestovi, že vše taky přivezu nepoškozené zpět.

Již ve čtveřici sjíždíme k Malé scéně zpět pro Prófu, který nabírá mírné zpoždění obědem a přebalováním batohu, a v 15.20 vyrážíme směr Tatry! Go, go, amigos!

Ve stoupání na Syrákov chytáme maxikamión se dřevem, zdolávající převýšení ohromující rychlostí šesti kilometrů za hodinu. Nabíráme půlhodinové zpoždění a téměř přehříváme motor. Avšak nezadržitelně pokračujeme přes Vsetín do Karolínky. V místním smíchaném zboží nakupujeme poslední zásoby na cestu a voláme Chozé Godzillovi Jojovi Pavelkovi (= tatínek Joja) , neboť jsem u něj zapomněl papírek s telefony a adresou na pána Repu, nášho kontakta na Slovensku. Ještě před pátou vyrážíme dál na Velké Karlovice. V celním prostoru nám pokyne český pan celník, a za pár minut nám v cielnom priestore na Makově pokynou dva celníci slovenští. Razítečko nebude, pán velkomožný? Škoda.

A frčíme dál, po krásné cestě přes Bytču, kde nabíráme další zdržení na rekonstruovaném mostě, a Martin, zapisující se nepřehlédnutelným písmem do expedičního deníku bezmála hodinovým zdržením na rekonstruované silnici a neustálým poskakováním vpřed s téměř přehřátým motorem. Za Žilinou objíždíme dálnici, neboť nemáme slovenskou dálniční známku, zato však máme nádherný výhled na Tatry Vysoké, Nízké, Západní, Východní i všechny ostatní. Po sedmé hodině večerní konečně projíždíme Liptovský Mikuláš, a dostáváme se, přes místní tankodrom, v 19.45 do Trstené.

Paní na křižovatce nám poradí, že hledaná zelená drevenica je ten žlutě omítlý přízemní baráček a za chvilku si třepeme rukou z Josefem Repou. Čekáme, než nasadí zemáky, a prohlížíme si největší pamětihodnost vesnice, románský kostelík z 12. století (portál vypadá původní) a zajímavou dřevěnou zvonici se dvěma zvony, postavenou neznámým majstrom ve století šestnáctém. Většina dřeva se zdá rovněž původní a zvonička je skutečně pěkná.

Kolem deváté večerní nás Josef směruje houstnoucím šerem přes Bobrovec k chatě Priemstav. Domlouvá nám hlídání a parkování s novým chatárom a já překvapeně zjišťuju, že jsem tu byl před jedenadvaceti lety na pionýrském táboře. Přebalujeme batohy, Josef popisuje systém otevírání koliby a cestu, a jen tak letmo se zmiňuje o nutnosti překonat „zlý mostek“.

Nic zlého netuše, noříme se osamoceni do polojasně měsíčného podhůří, obklopeni vlky, medvědy a jiným tajemnem, a brzy se domotáváme po tatranské magistrále k onomu mostíku. Označení „zlý mostek“ nám připadá docela legrační. Ve tmě , podmalovaný dunivým brumláním mohutné horské bystřiny, vypadají dvě poloshnilé a jedna nalomená kláda, skrápěné ledovou vodou, jako docela podařená past na pitomé turisty.

Tichoš přechází (dobrovolně!) jako první a nám přihlížejícím tuhne krev v žilách, když se pod váhou jeho batohu krajní kláda propadá téměř o půl metru. Mám strach hlavně o Ondru. Jeho kostřičku by silný proud rozmlátil o kameny jedna dvě. Nakonec se přes mostek přešoupáváme v sedě obkročmo, což je víceméně v pohodě.

O pár set metrů dál přecházíme další potok, tentokrát po téměř novém, zcela funkčním mostíku. Vystoupáme osmdesát výškových metrů na polanu Lanište a přesně podle Josefových instrukcí nacházíme v zátočině malebného potůčku „Vrbička“ kolibu.

V 10.45 se Torr konečně přes visací zámek, dva imbusy a nástrčák dobývá dovnitř. Kolibka je útulný domeček s jednou světničkou, dvanáctimístnou patrovou postelí bohatě vystlanou matracemi a spacáky, cihlovou píckou a sympatickou verandičkou. Nechybí stůl, lavice, skříňky s hromadou nádobí, cukr, sůl, sekera, pila a hromada nasekaného dřeva.

Vzhledem ke všeobecnému hladu vaří Tichoš rychle na plynu špagety se sýrem a masovou omáčkou a kolem 24.00 konečně zaléháme na horní postel, zatímco dolní slouží jako odkladiště výzbroje, výstroje, jídla a všeho ostatního, co zrovna nespí.

Den druhý- sobota

Ráno vstáváme podle plánu v 7.00. Snídáme každý svoje a navíc vynikající Prófovu bábovku. V 8.20 vyrážíme, po tradičním půlhodinovém a pro Torra velmi vyčerpávajícím rituálu zamykání koliby. Snadno se necelého půl kilometru nad kolibou napojujeme na tatranskou magistrálu a v 9.15 již studujeme Smrečianku, široký potok, oddělující turistický přístřešek u točny autobusu a chatu Kožiar v ústí Žiarské doliny. Mostik je tentokrát asfaltový, nevhodně se nevrtí ani neprohýbá, což si hodně dlouho vychutnáváme, hážeme do proudu hromady větví a studujeme, jak by nám bylo, kdyby „Zlý mostik“ nevydržel.

Nová modrá značka vede až k Žiarské chatě po asfaltce. My pokračujeme po staré značce Žiarskou dolinou, měkoučkým lesem, po úbočí Kečky a Široké, až na krásný soutok Smrečianky a Lučivníku. Provází nás nádherné výhledy na Baraniec (2185), přes který bychom rádi sešli zpět.

V 11.00 jsme u Žiarské chaty. Chvíli vegetíme na lavičkách a navštěvujeme Symbolický cintorín. Jeho heslo - „Na památku mrtvým, na výstrahu živým“ – nabývá, při pohledu na jiskřící hřebenové převěje Smreku a souvisle bílé úbočí, zcela konkrétního významu. Snažím se ostatní kamarády duševně připravit na skutečnost, že dál, než do Žiarského sedla, asi nevylezem.

Pomalu pokračujeme dál po modré a zelené na Rozcestí pod Homo´lkou. Cesta už vede mezi klečí, po kamení propleteném potůčky tající vody, místy mokrým sněhem. Po levici se otevírají se krásné výhledy na Širokou, Kozí hřbety, Tri Kopy, Jalovské sedlo a Baníkov, pravé straně kraluje Baraniec a jeho panoš Smrek. Přímo před námi stále zůstává tvarově a materiálově výrazné Plačtivé.

Pod srázy Barance do daleka hlásají pravdu o nebezpečí tuny sněhu – pozůstatky nepříliš staré laviny nahromaděné v údolí Smrečianky. Kolem nás ubývá kleče a pod nohama přibývá sněhu. Na rozcestí „Pod Homolkou“ se boříme dobře přes půl metru a sněhu stále přibývá. Chviličku pauzírujeme, doplňujeme tekutiny a volíme mezi Žiarským a Smutným sedlem. První vyhrává, neboť zachovává slabou naději na výstup na Plačtivé (2125).

Poněkud ztuhle putujeme dál po zelené. Nohy se boří čím dál hloub, na strmějších svazích to dost klouže, je třeba řádně přidupávat. Všichni mají promočené boty a do prstů se začíná dobývat chlad. Přes stále se zhoršující počasí vítězíme kolem jedné hodiny nad Žiarským sedlem.

Sněhu je tu kolem dvou metrů. Zima jak v psírně. Dost fouká. Povídáme si se sympatickým oširákovaným slovenským skialpinistou a vaříme rajskou polévku, zatímco okolostojícím tůristům naprázdno melou sanice a po bradě stékají potoky slin, tuhnoucí v oblasti hrudníku a vytvářející nádherné girlandy ledových stalagnitů, stalaktitů, či snad stalahnátů, pod stříbrem zdobenými opasky. No, to jsem se nechal kapánek unést.

Fotíme se, fotím okolí, zejména pak krásný Ostrý Roháč. Ti členové teamu, kteří ještě o pár set metrů níž oplývaly návrhy na zdolání Barance severním hřebenem, se postupně nechávají přesvědčit o nesmyslnosti svého nápadu studenými jezírky v botech, promočeným oděvem, studeným větrem a zejména pak prudkým krupobitím, které nás vyhání z vrcholu a sráží zpět do údolí.

Dobře, dobře, tak jo, už jdeme, nepřející, či snad prozíravá, přírodo. Natahujeme svetry, čepice, pláštěnky, bundy, trička a spolu s partou lyžařů slétáme dolů. Po těžkém sněhu se na strmém svahu nádherně sklouzává několikametrovými kroky. Lepší název by snad byl kluzoskoky, či sešupohopy. Prostě superzážitek. Jen mi trochu trne při pomyšlení, co by se stalo, kdybych v téhle rychlosti zapadl doskokovou nohou do dvoumetrové vrstvy sněhu. Vyrval bych si nohu v kyčli, nebo přelomil v koleně ?? Rychle odháním blbé nápady, modlím se za ostatní skautíky a kapánek zpomaluju.

Na rozcestí pod Plačtivým jsme za deset minut. Lyžaři o kapánek dřív. Za dalších dvacet minut dobíháme k Žiarské chatě. Přestože během celého zpátečního skluzu lije jak z konve, u chaty nás vítá sluníčko a teploučko. Bouřka odeznívá za hřebeny. Míříme k oblíbeným lavičkám, kde vyzouváme a vyslíkáme vše mokré, oblékáme trochu toho suchého, mokré naivně sušíme a konzumujeme téměř poslední zbytečky zásob.

Za půl hodinky pokračujeme dál. Kousek pod Žiarskou chatou ještě jednou obdivujeme výhled na Tri Kopy a Šarafiový vodopád. Profesně zainteresovaného Pŕofu zajímá rozsáhlý polom táhnoucí se směrem od Jalovského sedla a zasahující i půlkilometrový pás kolem toku Smrečianky. Kapánek nás mate, že stromy jsou poskládané do zatáčky a hrozně propletené do sebe. Polomy bývají obvykle poskládané ve směru větru, který je způsobil. Za chvíli nám dochází, že studujeme pozůstatky obrovské laviny, která sjela zpod Jalovského sedla, řádně probrala celé úbočí, přeletěla přes tok Smrečianky a vyběhla vysoko na svahy Barance, aby se po pár stech metrech konečně zarazila v nepřeberné změti rozervaného stromoví. Jen těžko si dokážu představit sílu, která může způsobit katastrofu tak obrovského rozsahu.

Chvíli si ještě lebedíme na sluníčku, než se na hodinu ponoříme do lesů pod námi. Zpáteční cestu si můžeme vychutnat, není kam spěchat, koliba nemá nožičky, neuteče. Kolem páté se napojujeme na magistrálu a po šesté hodině konečně dolézáme ke Kolibě. Ufufufffff.

Vaříme zemáky a čaj. Kolem sedmé přichází pán Repa. Chvíli si povídáme venku u stolku, pak bouráme lavku. Vzápětí ji zase stavíme, ať je na čem večeřet. Prófa provedl luncheon meat s brambory a kečupem a spoustou cibule - a je to móóóc dobré. Do devíti ještě siestujeme a debatíme venku. Pak slézá z hor chlad, z údolí stoupá vlhko a tak raděj zalézáme do spacáků. Kolem desáté i největší rambušiči zavírají víka. Dobrou noc.

Den třetí – neděle

Ráno se budím v 6.00, Josef už je vzhůru, chystá si snídani a chová se tiše, což je chyba. Stavím na kolektivní čaj, chystám si snídani a nenápadným válením ešusů po plotně budím i ostatní. Za chvíli se již malátné postavy potácí k potoku, ke stromům i jinam, chystají nejrůznější poživatiny a nade všemi vyniká opět Prófa svým musli s medem v poměru 1:1. Po sedmé hodině konečně dojídáme, balíme věci, Torr provádí náročný uzamykací rituál a v 7,40 vyrážíme. Obloha slibuje krásný teplý den.

Jdeme na západ po magistrále, přes „Zlý mostík“ až na rozcestí u Bobrovecké vápenice. Odtud nás Josef směruje po neznačené pěšince po jihovýchodním žebírku Bobrovecké hory. Začíná být pěkný pařák. Nenápadně zjišťujeme, u koho se nachází něco pitného. Máme smůlu. Josef nám oznamuje, že na žízeň je nejlepší nepít a s jedinou lahví tekutin, kterou preventivně umístil do svého batohu, mizí nezadržitelně v dáli.

Na chvilku se napojujeme na žlutou a opět uhýbáme po pěšince do rezervace Sokolie skaly. Vidíme káně, krkavce a spousty sokolů. Na východě již vystoupalo sluníčko nad Trnác a Ráztoku a začíná zlatě zalévat Jaloveckou dolinu. Kolem naší stezičky se družně proklubávají horské sasanky, prvosenka holá, netřesky (horská ruža), koniklec, lýkovce, a několik jiných kytiček, které nikdo nezná. Škoda.

Skalní „bralo“ Sokol je vápencové, odhadem kolem sta metrů vysoké, několik set metrů dlouhé, láká k lezení a viditelně k němu i slouží. Míjíme několik značených nástupů a Josef nám vykládá o nácvicích záchranných akcí, které tady Horská služba pravidelně organizuje.

Pokračujeme dál, do hlubokého zářezu oddělujícího masivy Sokol a Mních. Po chvíli přechází ve strmou chladnou soutěsku, v jednom místě jištěnou řetězy – první test našich lezeckých schopností, který bych na českém vápenci ohodnotil II až II+. Po pár stech metrech se napojujeme na modrou značku a přes horské louky pokryté místy sněhem a všude šafránem přicházíme k nově (a citlivě!) rekonstruované Bobrovecké obecní chatě a pár set metrů vzdálené kolibě Na červenci. Vyznačuje se pořádkem, nikdy nezamrzající studánkou zvanou “Teplá voda“ a oslňujícím kobercem blatouchů.

Plníme lahve a pokračujeme příjemným tempem přes Medvedie do sedla Predůvratie, kde kolem jedenácté provádíme za krásného slunečného počasí kochání a relaxaci. Na východě vystupuje stále více na obzor hřeben Brestová (1902) – Salatin – Spálená – Baníkov (2178) a věru je na co se dívat. Osobně mě nejvíce zaujala Brestová, klasická mohutná hora s široce rozlehlým dlouhatánským úbočím, pevně zakotvená kořeny „Parichovostu“ v Bobrovecké dolině, ozdobená koketně zvlněnou suknicí kleče a límečkem sněhových jazyků.

A šlapeme dál. Po vrstevnici obcházíme „Velkou Kopu“ a po chvíli i Ostrou (1764), zpestřenou nedávno sesutým východním úbočím. Stezka si nekompromisně razí průchod hustou klečí a čím dál více i sněhem a tvrdohlavě směřuje na Sivý vrch (1804), náš první cíl a dominantu nejzápadnějšího hřebene Roháčů, což je, jak jsem se nedávno dozvěděl, západní část Západních Tater.

Postupem doby vystupují ve zlatavé sluneční záři stále výrazněji skály na západním žebru Sivého vrchu. V mapě jsou označeny jako „Radové skaly“, Josef jim říká „skalní město“. Táhnou se v délce tří kilometrů z Hutianského sedla a červená značka z obce Huty po nich přivádí do Roháčů celé zástupy tůristů, kteří si tak ušetří nástup některou z nekonečných tatranských dolin.

Před dvanáctou přicházíme do sedla Priehyba (1640), které slibuje vystoupat na 300 metrech 160 metrů výškových, jinými slovy – pěkný strk, začátek sněhem a konec ve drolivé skále. Stojí to za námahu. Sivý vrch je velice pěkný vrchol s nádhernými výhledy, přiměřeně skalnatý, vzhledem i výškou přirozeně dominující celému hřebeni. Jen turistů mohlo být míň.

Usazujeme se na slunném místečku, svačíme, studujeme okolí (krásný výhled je na Ráztoku, Jalovské sedlo známé lavinou, která zabila ministra Vavrouška s dcerou, Baníkov a Brestovou, Osobitou, Malou a Velkou kopu), organizujeme několik vrcholových fotografií a jsme děsně happy. To vše ve 12.00 až 12.30.

Scházíme na východ po červené značce, dost těžkým sešupem, a pokračujeme hustou klečí po hřebeni až k Josefově tajné zkratce, která se promotává houštím strmě dolů a končí u Bílého Bobroveckého plesa. Vytahuju vařič a kuchtím supersilnou zeleninovou polévku. Ostatní zatím studují veliké fleky na hladině plesa, složené z tisíců malinkých mušek, a testují teplotu vody. Josef nabízí dvě stě a posléze čtyři sta korun slovenských tomu, kdo vydrží čtyři minuty po krk ve vodě. Pokouší se o to Prófa, Torr a já. Rekordu dosahuje Prófa – 32 sekund. Torr se odchází otužovat po sněhem zavátém břehu na blízkou skalku a pak dlouho povykuje a požaduje přinesení obuvi, neboť sníh je studený, promrzlý, ostrý a vůbec. Nakonec dohopsá zpět bos a o sníh přestává jevit zájem.

Dojídáme polévku, chleba, různé druhy čokolád a ve 14.00 scházíme dál Bobroveckou dolinou (hodina patnáct minut) k Černému Bobroveckému plesu. Je malinké, tmavé, utopené v kleči a působí kapánek pohřebně. Nezdržujeme se a pospícháme vcelku nezajímavým terénem spolu s korytem Polianského potoka až na soutok s Jalovským potokem, vytékajícím z doliny Parichvost. Ten překonáváme po soustavě několika lávek. Je nádherný, děsně romantický a dokonce s bytelným útulkem. Docela rád bych tu strávil noc.

Chvilka oddychu a šlapeme dál Jalovskou dolinou (jedna hodina). Cestou překonáváme několik mostků, vesměs lepších než Zlý mostek a mnohem romantičtějších. Blízko ústí míjíme rozsáhlý polom způsobený letošní lavinou, rodinu Josefových známých a zmatenou turistku hledající brýle v několikaletých závějích listí. V konci doliny potok rozšiřuje koryto a turistická stezka odbíhá vysoko do lesů na úbočí Mnícha. Výhled veškerý žádný, nic tu vesele nezurčí, tak pospícháme co můžem a těšíme se na kolibku.

V 17.15 jsme konečně doma. Tedy na Laništi. Nacházíme tu také Josefova švagra s dětmi. Opékají špekáčky a trousí všude kolem sebe papírky od bombónů a vršky od piva. Kapánek nechápu, proč si oheň neudělají doma na zahradě, neboť okolí zjevně nevěnují žádnou pozornost.

Umýváme nádobí od snídaně, zatápíme v kamnech a Torr vaří hromadu kolen s masem a rajskou majdou. Mńam, mňam, mňam. Kolem 18.00 začíná bouřit a prší. Josef se švagrem odjíždí domů. Vaříme barely čaje, pijeme barely čaje a celé orgie končíme ve 20.30 partií mariáše. Něco před devátou se na východní louce, blízko magistrály, objevuje stádečko sedmi laní a jelenů. Opatrně se přibližujeme a pozorujeme je dalekohledem. Je to moje první jelení zvěř v životě (tedy ve volné přírodě). V Torrovi se probouzí lovecké pudy a vyzbrojen maskovacím oděvem, plíží se opatrně proti větru až ke stádečku. Naštěstí nemá žádnou střelnou zbraň.

Spát jdeme ve 21.30. Dobrou noc.

Den čtvrtý – pondělí

Budím se chvíli po půlnoci. Hodina duchů. Ondra cosi huhlá a padá z postele. Je děsné horko. Padám z postele za Ondrou a jdu na chvíli ven. Je tam děsné horko. Obloha polojasná, nad Nízkými Tatrami se kupí mraky. Otevírám okno a jdu spát. V 6.30 opět vylézám z postele a vařím čaj. Nenápadným rachocením nádobím a dvířky od kamen se pokouším probudit ostatní, což se vcelku daří.

Spěchám. Venku to vypadá zimě, potencionálně deštivě a všeobecně hnusně. Tak moc hnusně, že Torr, zdeptaný bolestí nejrozličnější částí tělesných a zejména pak hlavy (vážně nevím, co ho tam může bolet!) zůstává na kolibě hlídkovat.

My ostatní, netrudomyslní, rychle snídáme, všichni samozřejmě ochutnáme Prófovu musli směs „3M“ míchanou v poměru 1:1:1 (musli, mléko, med), balíme čepice, rukavice, pláštěnky, svetry a v 7.40 vyrážíme po magistrále směrem východním.

Kolem 8.30 jsme u chaty Kožiar. Tradiční odpočinek na mostě přes Smrečianku spojený s házením klacků do proudu zkracujeme, vzhledem k počasí, na minimum. Hledáme rozcestník a po chvíli pátrání vyrážíme po žluté nahoru, nahoru a potom nahoru. Začíná mrholit, foukat. Cestou míjíme několik náznaků mírnějšího stoupání, po kterých zpravidla strmost svahu ještě více narůstá. Les řídne, na stromech vyráží Krakonošovi fousy a vrcholky stromů zahaluje mlha , nebo snad mraky, případně oboje.

Na rozhraní lesa a kosodřeviny, v pásu odumřelé smrčiny romanticky popaplané hnijícími lišejníky, se na pár minut vyjasňuje. Pobíhám po západním úbočí a lovím nezachytitelné pohledy do Žiarské doliny. Zdola lemuje výhled mlha, shora černostříbrné mraky. Někde vzadu prosvítají tajnou skulinkou osamocené sluneční paprsky. Mlask.

Dostáváme se definitivně do kosodřeviny. Přestává pršet. Začíná sněžit. I voda pod nohama se mění v čím dál souvislejší sněhová pole. Viditelnost klesá na 50 až 200 metrů, místy se však mraky trhají a poskytují přísliby dalších strmých svahů a hromad sněhu. Procházíme několik vrcholků. Některý z nich má být Stará stávka (1298) a další Holý vrch (1715). Označené samozřejmě nejsou, takže naprosto netušíme, kde zrovna jsme. Kéž bych tak měl hodinky s výškoměrem, jako pan Tichošlápek. No, třeba až budu velký! Pod jedním vrcholem nacházíme zbořený útulek, což na optimismu moc nepřidá.

Stoupání stále pokračuje, teplota klesá, sněhu přibývá. Odhaduju něco kolem 5-ti až 8-mi stupňů plus vítr a vlhko = teplota kolem nuly. Mohlo být i hůř. Dostáváme se do strmějšího svahu. Vzhledem k velkým převějím na vrcholu musíme opustit hřeben a traverzovat po východním svahu přes několik mělkých sněhových polí. Nemají víc jak půl metru těžkého mokrého sněhu. Stupy se dají vyšlapávat docela slušně a v případě pádu nehrozí příliš rychlá jízda dolů. Navíc pole končí pár desítek metrů pod námi travnatým úbočím, které by nás asi zastavilo. Ani se moc nebójim.

Všichni už toho máme plné zuby. Dokonce i Prófa vytáhl pláštěnku, já čepici a Ondra je zabalen ve všem co má a ještě mojí bundou. Šlape hrdinně, ale začíná přecházet do poněkud nesrozumitelné artikulace. Neklamné znamení velké únavy. To je špatné.

Konečně se svah vzepne k poslednímu náporu aby se vzápětí, osypán balvany, pokořil před vrcholovou mohylou Barance. Vítězství je naše.

Ale tož – nejen naše! Asi pět dospěláků turistů se vrcholově fotí a pár metrů od mohyly posedává holub. Vypadá nešťastně, promrzle a hladově. Samozřejmě fotím. Bude to superpozadíčko do Windows.

Zkoušíme vrcholové foto automatem. Prófa asi půl hodiny šteluje foťák na tři nestabilní kamínky a my vesele mrzneme. Tak, ještě nastavit samospoušť, stisknout tlačítko … a nic. Foťák zamrzl. Zkoušíme s ním třepat, dýchat a zahřívat třením. Nic nepomáhá. Nakonec fotočku pořizuju mojí spolehlivou Prakticou bez samospouště a prcháme dolů za teplem. Se snižující se výškou se skutečně citelně otepluje, mraky se trhají, vidíme protější hřebeny a Žiarskou dolinu, jen vrchol Barance je stále zavinutý do oblačné šály. Asi se nerad fotí. Je mi docela líto, že neuvidím, kam jsem to vlastně vylezl. A že to byl výstup! Z 880 metrů od Smrečianky na 1715 metrů Holého vrchu, a to vše na necelých třech kilometrech!

Teď už je to lepší, dolů šlapeme docela svižně, jen přes sněhová pole postupujeme pomaleji. Ve zříceném útulku dáváme půlhodinouvou pauzu a za vytrvalého mrholení konzumujeme většinu zásob. A zase dolů – sníh, kosodřevina, bláto, lesy a konečně v 16.00 chata Kožiar.

Tichoš s Ondrou se konečně můžou pohoupat, my ostatní tvrdí chlopi kolektivně dorážíme poslední zbytky potravin. Návrh na návštěvu hospody, jedno pivko pro mě s Prófou a limonádu pro nezletilé stornujeme, s ohledem na Torra, kterému by to jistě bylo líto, a Tichošlápka, jenž se sveřepě tváří jako zletilý.

V 17.00 jsme zpět na chatě. Torr zrovna vstal a začíná dělat dřevo. Zatím co ostatní regenerují, vařím rizoto z hromadou zeleniny, masa a salámem. Za pár minutek z něj nezbude ani chlup. Řežeme a sekáme dřevo a doplňujeme zásoby. Nakonec ještě provádíme generální úklid okolí chaty a sbíráme docela slušnou hromádku odpadků.

Večer patří siestě a kvartetu. Po osmé hodině opět přicházejí na protější polanu laně. Torr jako obvykle odbíhá na lov, já s Ondrou pozorujeme zásoby dalekohledem. Je polojasno až zataženo, Fatra je ukryta v mracích, Nízké Tatry nejdou vidět ani v náznaku. Někde za hřebeny bouří. Děkuji ti, přírodo, za ten krásný den.

Den pátý – úterý

Ráno vstáváme kolem sedmé. Rozednívací rituál je neuspěchaný, ze stropu kape téměř viditelně smutek z odjezdu. Snažíme se zanechat kolibku v co nejlepším pořádku. Balíme, snídáme a docela pečlivě uklízíme. U kamen leží narovnaná hromada dříví, ve skříňkách přibylo jídla.

Kolem desáté se před kolibou slavnostně fotíme ve skautských krojích a vyrážíme k autu. Kousek před Zlým mostíkem zjišťuju, že jsem nechal na zápraží položený foťák a tak běžím zpět na Laniště. Když, po půlhodině, dobíhám zpět ke Zlému mostku, nacházím tu moje skautíky nasázené kolem říčky, hle – ani kamínky přenádherné z vln čiropěnných vybíraje, ručky své ve vodu chladivou noří i rty jejich písní radostnou vzkvétají dni novému k oslavení. Hmm, tak nějak by to Božka Němco vá v Babičkce as popsala.

Tak se chvíli čabrám s nimi, lovím nějaký ten křemen s muskovitem a šlapeme dolů, domů, do Podolí, do lékárny, do …. , to je ale práce.

Autíčko nás věrně čeká vzadu za kuchyní kupodivu celistvé a s plnou nádrží. Pod váhou pěti mohutných batohů a pěti urostlých těl (to si fandím, co ?) notně poklesne v kolenou a šupajdíme k Josefovi. Bohužel není doma. Tak jen s poděkováním předáváme klíče a pospícháme na západ.

Kousek za Liptovským Mikulášem zastavujeme na krátkou močící a fotící přestávku. Tatranské panoráma se v průzračném ranním vzduchu zdá na dosah ruky a tak se znovu vracíme k předešlým dnům a hledáme mezi zástupem vrcholů Baraniec. Konečně tě vidíme, dnes se neschováš, králi špatného počasí! Na západ je to stále s kopce, cesta příjemně ubíhá a tak za necelou hodinku zastavujeme pod Spišským hradem. Na parkovišti nás zkasíruje parta náctiletých ogarů, kteří si parkovací lístky pravděpodobně tisknou doma na počítači.

Je horko jak ve vysoké peci a mimoto zjišťujeme, že se za vstup na zříceninu platí. I krátký průzkum stačí ke zjištění, že hrad je skutečně nedobytný, takže až na Torra platíme vstupné a dobýváme hrad alespoň s průvodkyní. Vzhledem ke skutečnosti, že hrad byl před třemi sty lety vypálen, srovnán se zemí a do současné podoby postaven teprve před dvaceti lety, není tu toho až tak moc k vidění.

Zajímavá je studna, která bývala osmdesát metrů hluboká. Během planýrování hradní zástavby ji uherští vojáci zasypali a slovenští stavaři ji před dvaceti lety zase vyhrabali. Mimoděk se mi vybavuje Buchlov se studnou, která bývala rovněž osmdesát metrů hluboká, jenže na rozdíl od Spiši ji nikdo nevyhrabal a celý trapas dnes maskuje průvodkyně naivní historkou o nevěrných ženách, které do studně v rámci velkorysé antikoncepční kampaně naházeli osvícení manželé. Slovenský přístup zdá se mi kapánek více k věci.

Za zmínku stojí rovněž skutečnost, že údajně byla celá plocha Spišského hradu zastřešena a veškerou srážkovou vodu pak sváděli dřevěná koryta do centrální hradní cisterny. Je-li to pravda, skláním se v nejhlubší pokoře před středověkými pokryvači. Pro ty dnešní je problémem dostat vodu z králíkárny do bečky.

Další cesta byla vcellku normální, kola se točila, svíčky zapalovali, sluníčko svítilo, horko jak sviňa, dokonce i celník nás prohlídl, prostě všecko, všecičko jak má být. Kolem šesté hodiny večerní rozvezl jsem brášky do jejich domovů a sebe též. Dobrou noc, milé děti.