Termín akce:
25. - 27. 6. 1999

Den 1. - Pátek

15:00 Sraz všech borců na vlakovém nádraží Zlín-střed. Po nakoupení jízdenek až do Frýdlantu nad Ostravicí jsme nasedli na vlak a připravili se na tříhodinovou cestu na severní Moravu. Cestou jsme asi třikrát přesedali - a dlouhou chvíli jsme trávili hraním mariáše či čtením časopisu Trnky-Brnky, který jsme od Simby každý dostal.

18:30 Příjezd do Frýdlantu. Ještě jsme se občerstvili a pak už jsme vyrazili směrem jihovýchod na strastiplnou cestu. Zpočátku se nám šlo v pohodě, dokonce jsme došli až do Malenovic (dobrý, co?). Čím déle jsme však šli, tím se šlo hůře - přece jenom leží Lysá hora hodně vysoko.

20:30 Už se začalo stmívat a proto jsme to pro dnešek zapíchli - asi 2 kilometry před Ivančenou. Našli jsme si hezké místečko a prostě a jednoduše jsme se utábořili. Simba, já a Myšák jsme spali v TROPICU a zbylí členové této akce se uvelebili ve svém Žďáráku(=pytel, který je prý vyroben z nepromokavého materiálu). Ještě před ulehnutím jsme se pořádně najedli.

21:00 Začalo pršet a až na pár chvilek to pokračovalo až do rána.

Den 2. - Sobota

05:15 První pokusy o vstávání. Pršelo však a tak jsme toho využili a ještě jsme se vyspali.

06:15 Další probuzení. Tentokráte jsme se i přes mírné poprchání začali pomalu balit a taky jsme trochu posnídali - dojedli jsme dobroty od našich maminek typu buchty.

06:30 Přestává pršet a tak jsme se rychle dobalili a vyrazili jsme. Je stále zataženo, slunce jsme dnes ještě neviděli.

09:00 Náš první cíl - Ivančena - pomník skautů, kteří padli za druhé světové války. Je zvykem sem vždy donést nějaký kámen, pokud možno z co největší dálky, a tak se nám hned batohy o pár těch kilogramů odlehčili. Po čtvrthodnince strávené s pocitem dobyvatelů jsme se přece jen rozhodli vyrazit na nejtěžší úsek za dobytím Lysé hory.

09:30 Dnes poprvé vidíme slunce - Slunce! Nenecháváme se však omámit na dlouho a pokračujeme dál.

10:20 Dobyt vrchol. Lysá hora byla zdolána. V prvé řadě jsme si odpočinuli při troše toho jídla a pití. Mimochodem, Myšák si šel koupit čaj do místní vrcholové restaurace a vrátil se se sáčkem cukru. Nešlo mu do hlavy, že to může být čaj. Pak se teprve dověděl, že mu mají čaj teprve přinést. Mimo tento veselý zážitek se nám stal ještě jeden. Zahráli jsme si jednu partičku vrcholového Mariáše a v poslední hře měl Tichošlápek pořád o jednu kartu víc než ostatní, i když se to několikrát snažil napravit. Takže jsme se zde i pobavili. Jo a mimochodem, občas zde svítilo sluníčko.

11:20 Odchod z Lysé hory. Je to smutné, ale je to tak.

11:55 Tomu byste nevěřili, ale dolů se jde možná ještě hůř než nahoru. No, zkrátka a dobře na místě označeném Kobylanka jsme si s chutí odpočinuli. Z malé přestávky se však brzy vyklubala velká polední pauza na oběd a sušení všeho mokrého, protože začalo svítit slunko. Na asfaltovou cestu jsme si rozložili veškeré mokré oblečení, lehli jsme si na karimatky(totiž na Tichošlápkovu karimatku), a začali si vařit. Měli jsme všechno možné - od Špargľové polévky přes pokusy o opékaný lunch až po mix lunche s fazolemi. Vařili jsme si také čaj z lesních bylin. Bylo to tu fakt super. Z blahobytu jsme byli vyrušeni jen jednou - a to nějakými ustaranými rodiči, kteří se zde snažili najít své děti.

13:10 Odchod z Kobylanky. Najezení, usušení, připravení na další sestup k přehradní nádrži Šance.

13:45 Mezistanoviště - Pod Čuplem. Cesta je skutečně namáhavá. Hlavně když jdeme stále dolů a dolů a dolů.

15:00 Vaše šance - v Investiční bance. Totiž, dorazili jsme k přehradě Šance. Byli jsme totálně vyčerpaní a unavení a utahaní a vůbec. Nejradši bychom byli všichni doma, hlavně poté, co jsme se podívali směrem na západ - na náš další cíl Smrk, od něhož nás dělilo převýšení kolem sedmi set metrů. Na přehradě jsme se ulívali tři čtvrtě hodiny a čas jsme trávili opět mariášem, ale také pitím a odpočíváním.

15:45 Hurá na Smrk. Musíme tam dojít ještě dneska. Po půl kilometru nám však došla kuráž a už jsme se jen plahočili. Někdy v tuto dobu byl Myšákovi odebrán batoh, aby náročný výstup zvládl. A byl tedy skutečně náročný.

17:20 Jsme u rozcestníku Pod Malým Smrkem. Že jsme si ale mákli, co? Taky jsme skoro mrtví. Dochází nám pomalu pitivo. Ještě nesmíme umřít, až nahoře!

17:45 Smrk - sedlo. Sedlo? Jo, vrchol je ještě asi dva kilometry výš - VÝŠ!! A navíc začíná pršet.

18:05 Jsme u pomníku Johna Lennona, zde jsme ukryli své batohy a dál šli bez nich - šlo se o poznání lépe. Přesto jsme si jistě všichni říkali, že to již za touhle zatáčkou musí být. A nebylo. Tak za touhle. Zase ne. Ale je tu alespoň pomník Jana Palacha.

18:15 Smrk! Pozdě ale přece. Dokázali jsme to. Jen nám trochu pokazil náladu stan s několika dobrodruhy ležící asi pět metrů od vrcholu. No uznejte sami - čekali byste v sobotu o čtvrt na sedm večer za deště na nějakém vrcholu ve výšce okolo 1300 metrů asi pět kilometrů od jakékoliv civilizace nějaké jiné blázny než jste VY? Proto jsme se zdrželi jen tak akorát na vrcholové foto a šli jsme zpět - pro batohy a pak dále až k rozcestníku. To už pěkně hutně lilo.

18:45 I přes neustálý déšť se nám podařilo utábořit se. Dnes jsme usnuli velice brzy.

Den 3. - Neděle

04:00 Stále pršelo. I když jsem byl v noci několikrát probuzen, nyní mě vzbudilo něco jiného. Šel jsem se podívat ven a zjistil jsem, že to bylo úpění Čapulky - žďárák byl durch mokrý a Čapulkovi byla zima. Taky se není čemu divit - od včerejška prý nezamhouřil oka. A pak že je žďárák nepromokavý. No, zkrátka jsem světu ukázal svou dobrou stránku a pustil jsem Čapulku do svého spacáku - do svého SUCHÉHO, TEPLÉHO spacáku. Nejdřív mě to sice hřálo u srdíčka, ale pak jsem si uvědomil, že mrznu. Měli jsme totiž postavený tábor v lese. Samo o sobě by to nebyl takový problém. Jenže ono už přestalo pršet, ale v lese pršelo dál - ze stromů. A protože jsem nechtěl zhebnout tak potupným způsobem, začal jsem se jednoduše hýbat. Chodit. Utíkat. A zase jen hýbat. Snažil jsem se najít pitnou vodu, které jsme měli jen poskrovnu, ale marně.

05:00 Byla mi stále větší zima, a když jsem navíc viděl Tichošlápka, který se ve svém nepromokavém žďáráku třásl zimou, rozhodl jsem se všechny vyburcovat k odchodu.

06:00 Zmrzlí a nevyspaní, avšak zbalení jsme se vypravili na ranní pochod dolů do Ostravice. Za chvíli se zase jemně rozpršelo. Dál nás hnala jen touha po domově. První dva kilometry nám uběhly lehce, ale od tohoto rozcestníku dál stálo za houby. Prý dva kilometry. Když řeknu čtyři, nebudu jistě daleko od pravdy. Lidi asi prostě baví psát na rozcestníky falešné informace, aby zmátly unavené turisty.

07:50 Je to neuvěřitelné, ale jsme tady - v nevelké obci Ostravice, na místním vlakovém nádraží. Cesta domů byla velice únavná a zdlouhavá. Trvala asi pět šest hodin, a to hlavně kvůli tomu, že jsme při přesedání museli mnohdy čekat. Ve Frenštátě pod Radhoštěm dokonce tři čtvrtě hodiny. Za zmínku snad ještě stojí to, že se nám jednou podařilo jet moderním vláčkem, kde se dokonce ozývalo, na které stanici právě jsme, a kde se stačilo jen podívat na světelnou tabuli aby člověk zjistil, je-li na WC obsazeno.

A to je vše. Nic víc, nic míň. Jestli jsem vás některé od vašeho plánu navštívit Lysou horu či Smrk odradil, nenechte se mýlit. Byla to vskutku příjemná procházka.