Jdeš cestou vpravo.
Krajina se typicky beskydsko-valašská, postkomunisticky postindustriálně zblblá. Cesta je celkem slušná polňačka,
zpevněná stavební sutí, tuhým domovním odpadem a kravinci. Kolem rigolů po stranách cesty vidíš prastaré trnky a jabloně, které nesly naposled ovoce za Františka Josefa.
Kolem cesty o něco dál vidíš vydrancované lesy, nekosené louky, neosetá pole, sem tam skládka černá či oficiální. Brzy necháš Valachův Ohon za sebou a scházíš pozvolna do údolí.
Asi po kilometru dojdeš k dřevěné ohradě vyztužené ostnatým drátem. Cestu přehrazuje závora. Za ní se pase koza. Vpravo vidíš v údolí schovaný rybníček plynule přecházející
v malebnou skládku. Zastavíš se a na chvíli usedneš na mez. Můžeš posvačit a napít se, máš-li čeho.
Tak, toho flákání už bylo dost. Co teď, poutníče ?
- Přelezeš závoru.
Národ už to má v krvi. Jak je někde nějaká závora, nejlepší je přelézt ji. Neboť závora znamená, že ZA ZÁVOROU
je NĚCO. A to lze odnést. Alespoň většinou.
- Rozhlédneš se kolem.
No proč ně. Je vcelku jasné, že Dolly Buster na tebe z křoví nezamává, ale hříbek taky nebude k zahození.
- Prohlídneš si skládku.
Na skládce lze najít spoustu užitečných věcí, například staré bečky, chcíplé kočky, nebo velké kulové.
- Vrátíš se do Valachova Ohonu.
Na první pohled zřejmá, nenásilná, přímá, elegantní a jistá varianta. Co bys tu taky hledal, že?
S kozou už nějaké zkušenosti máš - a to veskrze negativní. Tak už běž, ty toreadore jeden !
- Sedíš dál na mezi.
A proč by ne? Je tu krásně, ptáčci štěbetají, žáby v tůni nivě lkají, cejni, okouni i mřenky, končí život v tlamě fenky, zvonky roní rosné slzy, zima přijde letos brzy !